Etapa devátá - Pražská
Naše předposlední putování v tomto školním roce začalo trochu dobrodružně. Cíl byl jasný: v našem hlavním městě co nejvíce keší pohledati. Nebylo žádných pochyb o tom, že nenápadné hledání pokladů v přemudlené Praze je úkol přetěžký, proto jsme vyrazili za velmi časných hodin, tzn. ve 2:45 z domu autem do Žďáru n.S. na rychlík z Bukurešti. Z tohoto počinu jsem jako velmi nezkušený řidič za tmy špatně vidící měla oprávněné obavy. První překážku: totálně zarosená a místy i namrzlá okna našeho plechového oře, jsme zvládli jen díky Dinovi, který mi dokázal pustit větrák a topení, díky Ti. Rychlostí šneka jsme se na místo určení doplazili včas. Ostatní účastníci expedice už tam byli. Takže rekapitulace: 12 kačerů, 3 jízdenky SONE+, úplně přesný příjezd vlaku.
Doufala jsem, že zapadneme do kupéček a v klidu dopředeme přesunem přetrženou nit dnešní noci. To se povedlo pouze našemu nejmenšímu, z ostatních kójí se linul hlasitý hovor, smích a chvílemi dokonce řev. Ach jo! Ve 4:30 se začíná nesměle rozednívat, právě se blížíme k Čáslavi.
V 6:30 vystupujeme v Praze na hlavním nádraží a okamžitě zahajujeme útok na první keš na Václaváku. Vousatý muž na rampě Národního muzea ji v ruce svíral sice dost pevně, ale Lucka ho prokoukla rychle.
V blízkosti muzea se nacházela i druhá keš. Její hint nás chvilku mátl, Jitka jej rozlouskla, ale Martin ji při dohledávce krabičky šikovně předběhl. Pokračovali jsme k soše mecenáše Josefa Hlávky, kde keš z květináče vylovil Aleš. U Stavovského divadla se projevila zkušenost kačera Dana. V této době a na tomto místě ovšem končil náš poklidný ranní lov. Na Staroměstském náměstí se vše chystalo ke startu Pražského mezinárodního maratonu. U nejkrásnější pražské sochy Terezky měli běžci své technické zázemí. Místo jsme si sice prohlédli, ale pokud nás úkryt neupoutal hned, pak jsme neměli žádnou šanci pečlivěji pátrat. Poprvé jsme odešli s nepořízenou.
Schovka u starého patníku byla netradiční, ale bystrému oku Michalovu stejně neunikla.
Další zastávkou byla jedna z nejstarších staveb Prahy, Rotunda sv. Kříže,zde zabodovala Jitka.
Na Smetanově nábřeží jsme odpočívali, hleděli na Vltavu, Pražský hrad a Karlův most, po kterém se prohnalo obrovsky dlouhé startovní pole vytrvalců. Přitom jsme odlovili keš Prague Exchange. Aleš, sběratel různých mincí, měl nesmírnou radost z turecké měny.
Poté jsme se vydali na Petřín. Jakmile osmáci uviděli sochu K.H.Máchy, synapse sepnuly a začala sborová recitace Máje, pěkné představení pro zahraniční turisty :-).Zde zatím žádná keš není a tak jsme pokračovali do kopce k Hladové zdi nazývané též Zubatá či Chlebová. Je to opuková hradba, kterou nechal postavit Karel IV., aby zesílil městské opevnění Pražského hradu a Malé Strany. Výhled na Prahu z místa úkrytu našeho osmého dnešního pokladu byl úžasný.
Až na samý vrchol Petřína šlapati jsem v plánu neměla, člověk míní, ale... Kačírci uviděli lanovku a chtěli se svézt.
Proč ne? Aspoň nacvičíme koupi lístku v automatu. "A když už jsme tu, navštívíme rozhlednu, hvězdárnu a zrcadlové bludiště." Proč ne? Jsme tu přece kvůli poznávání Prahy, že?
Kešovat jsme zase začali u Chrámu Panny Marie Vítězné, který je domovem světově proslulého Pražského Jezulátka. Bylo pravé poledne, teplota stoupala, mudlů přibývalo, pátrací morálka klesala, GPS si v ulicích lemovaných vyššími domy dělala, co chtěla, přesto tuto velmi důmyslnou skrýš Petra nakonec objevila. Přiznejme si ovšem, že k nenápadnému odlovu mělo naše počínání hóódně daleko. Naštěstí nás zachránilo klidné prostředí dalších dvou keší. Souřadnice první z nich nás zavedly na Čertovku, k domu Jiřího Trnky, známého českého výtvarníka a režiséra animovaných filmů. Jeho Zahradu děti neznaly, ale Chobotničky natáčené v tomto místě si vybavily. Splnili jsme pár úkolů, správně vypočetli finální souřadnice a Milda pěknou multinku v pohodě dohledal. Posledním pokládkem byla krabička ukrytá ve vyvrtaném otvoru po sondě na boku nejstaršího stojícího mostu přes řeku Vltavu a bod pro Toma Červinku.
Za jedenáct objevených keší jsme se na Malé Straně odměnili kopečkovou zmrzlinou. Cestou zpět na nádraží jsme se zastavili na nádvoří muzea Franze Kafky obhlédnout pohybující se modré sochy, které umí "psát", zajímavé.
Po Pařížské ulici ještě dobíhalo několik účastníků maratonu, pohyb davů byl proto na Staromáku ještě silně zpomalen. Pokud mohu mluvit za sebe, to pražské nedělní odpolední hemžení na Staré Praze bylo fakt příšerné. Spěchali jsme ukrýt se do chládku budovy nádražní tak moc, až jsme v davu málem zapomněli Michala, Vítka a Toma. Naštěstí nezpanikařili a zůstali stát na místě, čímž mi s dohledávkou svého bonusového pokladu hodně pomohli, fakt chválím! Zpáteční cesta vlakem proběhla v naprostém klidu, pouze pan průvodčí se dožadoval průkazek s fotografií, které jsme pochopitelně neměli. Celý rok jezdíme, nikdo z kontrolorů si nikdy nevzpomněl. I když nám prohřešek nakonec odpustil, příště se raději na uplatnění slevy o víkendu připravíme lépe, jasný?
Tak co závěrem? Praha je krásná a určitě stojí za to si ji někdy takto v klidu projít. Díky pokladům jsme se podívali na místa, na která se běžně nechodí. Pro ten příšerný "mumraj" a zmatek v ulicích jsem ovšem moc ráda, že se mohu vrátit do svého klidného zeleného prostředí. Díky za společnost, Bobřata.
maličkost
(Dino, 12. 5. 2008 19:31)